Nebojte, nechci tady polemizovat nad nadměrnou konzumací alkoholu na letních vícedenních. Ani se nechci věnovat problematice jaký vliv má alkohol na nezletilou mládež či nezpůsobilé veterány. Já prostě chci napsat o tom, že jsem letos k Botasu přistoupil tak trošku odlišně než v minulých ročnících.
Ten rozdíl v přístupu se udál proto, že jsem letos na Botas jel s rodinou, přihlásil se do elity a hlavně tam nebyly klacky.cz. O proti minulým ročníkům jsem si tudíž letos odpustil vložený noční závod, nezúčastnil se pivních štafet a nenastoupil na sobotní didostéku (převzato ze slovníku čtyřletého Ondřeje). Což znamená, že jsem se fyzicky nevyčerpal, totálně neožral a nebyl trapnej. Tím jsem sice byl o lecos ochuzen, ale když se tak zpětně ohlédnu rozhodně to mělo své výhody.
Tak např. jsem důstojně dokončil všechny etapy, což se rozhodně nedá říct o velké spoustě mých soupeřů. Při nedělním hendikapu to byla přímo ukázková přehlídka padlých DISKů. Netvrdím, že jsem při závodech netrpěl ba právě naopak. Poslední závod, co jsem mezi lampióny běžel byl na konci března. Od té doby jsem jen a pouze šlapal do pedálů a to se zákonitě muselo někde projevit. Jako jedinou běžeckou přípravu jsem si s klukama v Rakousku vyběhl od spodního k hornímu Gosausee.
Pata nebolela a sebevědomí bylo veliké a tak proč nezkusit po letech zase elitu?! Jako vhodnou přípravu na souši jsem zvolil "takové to domácí běhání" a k tomu ještě, světe div se, posilovnu! Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale já opravdu systematicky (8x) šel do posilovny. Nebylo to samo sebou zadarmo a to jak finančně, tak motivačně. Potřeboval jsem se nějak přinutit a zároveň si při první hodině nepustit na hlavu sto kilo na benči. Tak jsem si na doporučení Hejvyho (Hejvy, díky moc!) najal osobního kouče. Osobní kouč má spoustu výhod, jednak se s ním dobře pokecá, druhak za vás počítá (což oceňuju především, jelikož nezvládnu současně provádět víc než dvě věci najednou, cvičení-dýchání-počítání) a treťjak se zaměří na vaše slabiny, které s vámi pak postupně odbourává. Radek Mírovský můj parťák mezi železy a kladkami to se mnou měl jednoduché. Prakticky jakákoliv partie mého těla na kterou se zaměřil se ukázala jako moje slabina a tak jsme neustále měli co zlepšovat. Vrcholem našeho společného cvičení byly balanční cviky na velkém míči. Když já nastoupil na míč, tak stereoidový svalovci přestávali hekat, blonďaté modelky zapomínali na své iphony a dobře oprašované paničky v němém úžasu padaly z běžících pásů. Za výkřiků: "Podívejte, cirkus Kludský přijel" a nebo "tomu už chyběj jen medvědi s cibulkou" jsem se pokoušel stát či klečet oběma nohama na balónu s rukama nad hlavou a přehazovat si mezi nima míček. Radek to s klidem šaolinského mistra jistil zpovzdálí a občas mě podpořil pochvalným: "Pěkně jsi to dal" nebo "hlavně, že si ti nic nestalo" a nebo "Nevadí, to zrcadlo jsme stejně chtěli vyměnit"! A tak plynula lekce za lekcí a já cítil, jak mé tělo sílí a pružní (fuj, to je strašné slovo). Takže pokud by někdo z vás chtěl zažít podobnou zábavu a nebude mu vadit pustit nějaký ten chlup, tak rozhodně doporučuju Radka Mírovského z fitcentra ŠípkovéRůženky Olgy.
Posílen nejen na těle, ale i dojmem, že mezi lampióny na Botasu protancuju jak mezi balančními míčky ve fitku, jsem vyrazil na první etapu. Realita byla víc než krutá. Ten les na mě prakticky neustále útočil, samé větve do očí, klacky pod nohy, kameny do dlaní a do kolen. Já se víc válel na zemi než běžel. Protože jsem pořád čuměl pod nohy, tak jsem bloudil, jak totální začátečník. No prostě katastrofa! Ale pozávodní frustraci jsem si jako každý správný tatínek vybil s Ondrou na fáborkované trati rodičů s dětmi. Za pomoci nejrůznějších nástrojů a motivačních prvků (jé koukej, za támhletou zatáčkou se schovala lokomotiva i s vagónky, poběžme se tam podívat ať nám neujede!) jsme doběhli do cíle o dvě místa lépe než tatínek v elitě.
I maminka, která málem dovedla alternativní domácí trénink k dokonalosti, když si při jedné obzvlášť náročné fázi DOMA zlomila malíček na noze o lego-požární stanici, se vydala s Olinkou na fáborky a šlo jim to náramně dobře.
Druhý den se běžela klasika a tím pádem už tatínek časově (a fyzicky) nezvládal vylepšit celkové pořadí na společné trati rodičů s dětmi a tak musela nastoupit babička. Tatínek se tak musel postarat o rodinný výsledek sám. Je nutné uznat, že jsem se s tratí pral statečně. Kulhaje chvíli na pravou, chvíli na levou jsem se probíjel od kontroly ke kontrole až nakonec přišla ta poslední sběrná, kterou jsem orazil s velkým odporem
a po ní cíl a nadšené děti, které mohli donekonečna vyčítat tatínkův čip. Výsledek o něco lepší než než v E1 a i pocit z výkonu byl mnohem pozitivnější. Teď šlo o to hlavní, nenechat se vyhecovat k pivním štafetám a
hlavně odolat vábivému kouzlu noční diskotéky. Vše se povedlo na jedničku jelikož jsme zbytek dne strávili na koupálku v lomu u Čenkova a zevlingem na hradě Roštejn,
tak jsem pivní štafety úplně minul a místo didoskéky četl jak krteček pomáhal rodit malé zajíčky. Tády, tády dááá!
V nedělní etapě pak prostě stačilo dokončit a rázem jsem se posunul o 11 míst dopředu a úspěch byl na světě. Jakou zaslouženou odměnu jsme se vyfotili se zlatým olympionikem, vše zabalili a odfrčeli domů. Další článek bude zase o cestování po světě, ale až někdy Yindy.
Ten rozdíl v přístupu se udál proto, že jsem letos na Botas jel s rodinou, přihlásil se do elity a hlavně tam nebyly klacky.cz. O proti minulým ročníkům jsem si tudíž letos odpustil vložený noční závod, nezúčastnil se pivních štafet a nenastoupil na sobotní didostéku (převzato ze slovníku čtyřletého Ondřeje). Což znamená, že jsem se fyzicky nevyčerpal, totálně neožral a nebyl trapnej. Tím jsem sice byl o lecos ochuzen, ale když se tak zpětně ohlédnu rozhodně to mělo své výhody.
Tak např. jsem důstojně dokončil všechny etapy, což se rozhodně nedá říct o velké spoustě mých soupeřů. Při nedělním hendikapu to byla přímo ukázková přehlídka padlých DISKů. Netvrdím, že jsem při závodech netrpěl ba právě naopak. Poslední závod, co jsem mezi lampióny běžel byl na konci března. Od té doby jsem jen a pouze šlapal do pedálů a to se zákonitě muselo někde projevit. Jako jedinou běžeckou přípravu jsem si s klukama v Rakousku vyběhl od spodního k hornímu Gosausee.
Na obrázku zprava - dlouhý, široký a bystrozraký. Jakékoliv jiné úhly pohledu jsou vyloučeny!
Pata nebolela a sebevědomí bylo veliké a tak proč nezkusit po letech zase elitu?! Jako vhodnou přípravu na souši jsem zvolil "takové to domácí běhání" a k tomu ještě, světe div se, posilovnu! Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale já opravdu systematicky (8x) šel do posilovny. Nebylo to samo sebou zadarmo a to jak finančně, tak motivačně. Potřeboval jsem se nějak přinutit a zároveň si při první hodině nepustit na hlavu sto kilo na benči. Tak jsem si na doporučení Hejvyho (Hejvy, díky moc!) najal osobního kouče. Osobní kouč má spoustu výhod, jednak se s ním dobře pokecá, druhak za vás počítá (což oceňuju především, jelikož nezvládnu současně provádět víc než dvě věci najednou, cvičení-dýchání-počítání) a treťjak se zaměří na vaše slabiny, které s vámi pak postupně odbourává. Radek Mírovský můj parťák mezi železy a kladkami to se mnou měl jednoduché. Prakticky jakákoliv partie mého těla na kterou se zaměřil se ukázala jako moje slabina a tak jsme neustále měli co zlepšovat. Vrcholem našeho společného cvičení byly balanční cviky na velkém míči. Když já nastoupil na míč, tak stereoidový svalovci přestávali hekat, blonďaté modelky zapomínali na své iphony a dobře oprašované paničky v němém úžasu padaly z běžících pásů. Za výkřiků: "Podívejte, cirkus Kludský přijel" a nebo "tomu už chyběj jen medvědi s cibulkou" jsem se pokoušel stát či klečet oběma nohama na balónu s rukama nad hlavou a přehazovat si mezi nima míček. Radek to s klidem šaolinského mistra jistil zpovzdálí a občas mě podpořil pochvalným: "Pěkně jsi to dal" nebo "hlavně, že si ti nic nestalo" a nebo "Nevadí, to zrcadlo jsme stejně chtěli vyměnit"! A tak plynula lekce za lekcí a já cítil, jak mé tělo sílí a pružní (fuj, to je strašné slovo). Takže pokud by někdo z vás chtěl zažít podobnou zábavu a nebude mu vadit pustit nějaký ten chlup, tak rozhodně doporučuju Radka Mírovského z fitcentra Šípkové
Posílen nejen na těle, ale i dojmem, že mezi lampióny na Botasu protancuju jak mezi balančními míčky ve fitku, jsem vyrazil na první etapu. Realita byla víc než krutá. Ten les na mě prakticky neustále útočil, samé větve do očí, klacky pod nohy, kameny do dlaní a do kolen. Já se víc válel na zemi než běžel. Protože jsem pořád čuměl pod nohy, tak jsem bloudil, jak totální začátečník. No prostě katastrofa! Ale pozávodní frustraci jsem si jako každý správný tatínek vybil s Ondrou na fáborkované trati rodičů s dětmi. Za pomoci nejrůznějších nástrojů a motivačních prvků (jé koukej, za támhletou zatáčkou se schovala lokomotiva i s vagónky, poběžme se tam podívat ať nám neujede!) jsme doběhli do cíle o dvě místa lépe než tatínek v elitě.
Ta zarputilost je mi nějak povědomá :-)
I maminka, která málem dovedla alternativní domácí trénink k dokonalosti, když si při jedné obzvlášť náročné fázi DOMA zlomila malíček na noze o lego-požární stanici, se vydala s Olinkou na fáborky a šlo jim to náramně dobře.
Druhý den se běžela klasika a tím pádem už tatínek časově (a fyzicky) nezvládal vylepšit celkové pořadí na společné trati rodičů s dětmi a tak musela nastoupit babička. Tatínek se tak musel postarat o rodinný výsledek sám. Je nutné uznat, že jsem se s tratí pral statečně. Kulhaje chvíli na pravou, chvíli na levou jsem se probíjel od kontroly ke kontrole až nakonec přišla ta poslední sběrná, kterou jsem orazil s velkým odporem
a po ní cíl a nadšené děti, které mohli donekonečna vyčítat tatínkův čip. Výsledek o něco lepší než než v E1 a i pocit z výkonu byl mnohem pozitivnější. Teď šlo o to hlavní, nenechat se vyhecovat k pivním štafetám a
hlavně odolat vábivému kouzlu noční diskotéky. Vše se povedlo na jedničku jelikož jsme zbytek dne strávili na koupálku v lomu u Čenkova a zevlingem na hradě Roštejn,
tak jsem pivní štafety úplně minul a místo didoskéky četl jak krteček pomáhal rodit malé zajíčky. Tády, tády dááá!
V nedělní etapě pak prostě stačilo dokončit a rázem jsem se posunul o 11 míst dopředu a úspěch byl na světě. Jakou zaslouženou odměnu jsme se vyfotili se zlatým olympionikem, vše zabalili a odfrčeli domů. Další článek bude zase o cestování po světě, ale až někdy Yindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat