středa 18. listopadu 2015

Běženci v Mnichově

Některé články vznikají rychle a jiné se derou na svět velmi dlouho. No a tenhle článek vznikal sakra dlouho. Já jsem se pořád snažil napsat inteligentní a vtipnej článek o tom, jak jsme vyjeli do Mnichova na maraton a ono ne a ne a ne se to povést. A přitom se nabízelo tolik zajímavých asociací. Tak například ve stejné době, kdy jsme my tři nabírali směr Mnichov, se zrovna Bavorsko plnilo desítkami tisíc běženců žádajících v Německu o azyl. No, to si přece úplně říká o vtipně laděný článek na téma tři zbloudilí čeští běženci si omylem místo do cíle maratonu doběhnou pro azyl a štědré západoněmecké sociální dávky. Zvlášť, když Robert .....


svým zjevem zas tak syrskému běženci vzdálený nebyl.


Ale když jsem to tak po sobě četl, přišlo mi blbý si dělat legraci na úkor všech těch lidí na útěku a tak jsem celý článek smazal a začal od začátku.

Jako další dobrý nápad mi přišlo, využít marketingovou kampaň nového filmu Petra Zelenky


a uvést své čtenáře do tajuplného příběhu o třech nerozlučných kamarádech jedoucích do Mnichova odhalit a prolomit kletbu Mnichovského neúspěchu všech těch českých politiků, sportovců a umělců, která se od roku 1938 vine českou historií jako temný had. Místo odhalení velké záhady však každý z nich najde svůj smysl života.
Pod záminkou přihlášení se na maraton odjedou autem do Mnichova, kde se ubytují  a večer se vydají na průzkum. Pak se začnou dít nevídané věci.
Zatím co jeden z kamarádů propadne kouzlu Bavorského piva......



druhý neodolá kráse bavorských žen.......



a třetí?! Ten se taky vožere!

Pak jsem si ale uvědomil, že to, co píšu, je vlastně úplně normální průběh všech našich zájezdů za sportem a navíc se mi do příběhu nepodařilo dostat toho papouška a tak sem to taky smazal a začal z jedný vody na čisto!

Prostě jsme jeli autem do Mnichova na maraton. Rob, Berglík a já. Michal nejel, protože doma zakládá psí chovnou stanici. Skóre před závodem:
Robert = 7 piv
Berglík =7 piv
Báša = 6 piv (řídil :-(
Robert měl zlomenou ruku, já měl bolavou patičku a Berglík z toho byl celej nakřivo.


Mnichovskej Olympijskej stadión měl úžasnou atmosféru. Od startu jsme běželi s Berglíkem a chvílema i vtipkovali. Pak humor došel, po nějakým čase začal docházet dech a o chvíli později i síly. Trať byla moc pěkná. První třetina v parku, pak nějakým industriálem, následovalo historický centrum = scheise catse a olympijský park. Cíl přímo na stadiónu. Paráda!!!


Robert na 1/2 maratonu v osobáku za 1:28, Berglík v motoráku za 1:29 a já v dobytčáku za 1:30
Od 30km "ohne sranda". Ale pořád se dalo běžet. Závod městem pěkně odsejpal a kolem nás to byl samej kaput, takže bylo koho předbíhat. Poslední kiláček pěkně v křečích....


.... ale osobáček 3:04:30 byl doma! Robert se zlepšil o 36 minut na 3:01:39 a jestli to takhle půjde dál tak za rok asi poběží s černochama pokud je všechny nedistancujou za doping.
Berglík taky posunul laťku na 3:06. Takže spokojenost.

Na cestu zpátky jsme do auta vzali kočičku která má doma velkou televizi ....


A kromě toho má taky svaly jak my tři dohromady - za mlada - nikdy neměli!

Aspoň bylo v autě veselo, protože se všichni předháněli jak jsou vtipný a tak jsme v Praze byly co by dup!

Tak a někdy příště zase něco ze života.

úterý 21. července 2015

Jizerský Ultra


Donedávna jsem si myslel, že když je něco ultra, tak to vypadá zhruba nějak takhle.....



... a proto jsem i vytrvale ignoroval všechny výzvy účastnit se všech tě ultra trailů, maratonů a zvuků. Pak jsem si ale přečetl článek od klacka Štěpána a uvědomil si, o co všechno přicházím. Hned jsem to napravil a v lednu se přihlásil na JUT - Jizerský Ultra Trail. Jak už asi tušíte následovaly měsíce příprav (ano, podíval jsem se párkrát na jejich web, ale hned jsem ho zase zavřel protože z profilu trati.... 


... se mi dělalo špatně) a tréninku (ano, 14 dní před závodem jsem šel dva delší výběhy). Prostě jsem zvolil typický krokodýlí trénink = ležet v bahně a čekat až kolem půjde forma. A co myslíte?! Přišla nebo nepřišla? Chramstnul jsem po ní nebo mi uskočila? Kdo došel a kdo hlady pošel?! A kdo nakonec musel využít aplikaci Horská služba? Zajímá vás to? Tak čtěte dál.

V sobotu ráno kousek od Josefova dolu bylo v 900 m.n.m. příjemně chladno. Tak akorát na rozhodování se, zda jít celý závod v trenkách, nebo v dlouhejch a nebo dokonce úplně na boso. Ano, to všechno bylo k vidění na startu a možná ještě víc. Někdo z hůlkama někdo bez hůlek, někdo s baťohem, někdo minimalisticky, někdo s ambicí a někdo s opicí. Rozhodl jsem se pro variantu boty - trenky - tričko - čepice  a ledvinka s flaškou a nezbytnými životabudiči a vyrazil na trať (bez opice). Ze začátku to šlo dobře. Štěpán V. nám hned utekl a tak chvilku pokec s Berglíkem, pak s nějakým škodovákem a nakonec s hůlko-holkou, co to nelidsky rvala z kopce dolů, Pocitově, tak někde kolem 3 desítky, když v tom BUM a rázem jsem na čele! Celý, opakuji, celý balík totiž zabloudil a koukám, že najednou všichni běží proti mě. Tak jsem se s nimi vrátil cca 200m a opravdu, fáborky vedly prudce doleva do potoka a né pěkně po cestičce podél strouhy kudy jsme se všichni vydali. Jsme zase všichni pohromadě a závod začíná znovu. 


Lezeme na Špičák, pak na Mariánskou a pak na Jizerku. Závodnické pole řídne a po 2 a 1/2 hodinách běžím už sám za takovou pěknou prdelkou, že mě napadají i různé alternativní varianty využití energetickejch gelů. Přibíháme na občerstvovačku na Jizerce a já koukám na hodinky 2:50hod/26km to není nijak zářné tempo, ale pořadatelé nám hlásí, že prdelka je druhá žena a já třicátej chlap. Slunce už slušně spaluje a tak doplňuju tekutiny, co to jde a prdelka mezitím mizí v dálce. Dál běžím sám až na Kasárenskou, kde se závod poprvé láme. Na tom nekonečném asfaltovém úseku do kopce trpím jak zvíře. Předbíhám dvě křeče a jednoho totálně sežehlýho minimalistu. Říkám si, že nesmím zastavit jinak se tady taky upeču. Na občerstvovačce na Knejpě jim málem skáču do barelu s vodou. Turisti si fotěj, jak namáčíme banány do soli a lemtáme nealko pivo s kolou. Běžím dál. Teď je to z kopce až do Ferdinandova. V seběhu kolem Štolpychu jsem neuvěřitelně opatrnej až pomalej a předbíhá mě asi 5 lidí. Opatrnost se vyplácí protože za chvíli míjím borce se zvrklým kotníkem. Pomoc nechce tak běžím dál. Ferdinandov a opět lemtací procedůra, tentokrát se to ale moc nevyplácí. Čeká nás totiž 450 vejškovejch metrů na necelých 4km trati a to s nažbluňkaným břichem a s banánama lezoucíma z uší není žádná sranda natož po 5 hodinách závodu. Údolím, kterým se dereme až na Olivetskou se rozléhají zvuky typické spíš pro jelení říji než pro závod běžců. Na Olivetské se rozbíháme ve třech a ostatní zůstávají za námi. Běžíme a střídáme se, já do kopce, kompresní hubeňour z kopce a triatlonista po rovině. Před Bedřichovem 6:15hod/55km se naše trio rozpadá. Poprvé pociťuju, že to nejde a tak jdu i po rovině. Po horských loukách nad Béďovem chytám druhý dech a ty dva zase dobíhám. Občerstvovačka v Béďově je pravým rájem - mají pivo - kolu - led - studenou sprchu. Nevím co dřív. Paní nám říká pořadí  24 -25 -26 na to ale s**e Bílej tesák, teď je důležitý sebrat odvahu na posledních cca 11km a 3 kopce. Odcházíme společně do sluneční výhně, ale v prvním kopci na Maliník se hned rozpadáme a to doslova a do písmene. Triatlonista jde do kolen, já jdu po čtyřech a kompresák odchází dop***u. Seběh do Janova ani nevnímám, jen si pamatuju, že v půlce dávám někomu anti křečové tabletky. V předposledním kopci z Janova na Severák podél hřbitova (ó jak výstižné :-) dostávám poprvé chuť zvracet. Naštěstí přijde stín, zpomalím a hodně piju. Vody ubývá.  Snad to vyjde. V Karlově mě paní u penziónu kropí ledovou vodou z hadice. Zase běžím. Voda došla! Proč jsem si nenachal doplnit vodu z hadice, fakt nevím :-(! Následuje nejhezčí část závodu. Stezka podél Kamenice do Josefova dolu je jak z pohádky o božském trailu. Škoda, že jsem už úplně mimo a pohybuju se spíš jak zombie než jako běžec. Lávku přes Kamenici přecházím a při pohledu na nástup do posledního kopce se mi kromě zvracení chce i umřít. 

Poslední 2 km jdu metodou stín-sed-leh. Od ostatních závodníků žebrám pití. Vypadám asi opravdu zle, protože se mě pořadatel ptá zda nemá někoho zavolat. Ale tou dobou měla stejně horská služba spoustu práce s jinými závodníky a tak zase leh-sed-vztyk a dál a dál až do cíle.


Konečně cíl!!
9:16hod
79km 69km
2700m
32 místo
Puchejře = 0
Křeče = 0
Zranění = 0
Totální vyčerpání = 100%
Na všechno ostatní je tu .... PIVO!

pondělí 6. července 2015

Opravdu dlooooouhý závod

Už jsem jel na kole kdeco, ale nestřihnout si premiéru extrém trati při Krkonošském MTB maratonu, to bych si nikdy neodpustil. A tak jsem si napsal ježíškovi, že chci zažít nějakou pořádnou bejkárnu na kole a ježíšek, ten parchant škodolibej, mi to dopřál. Parametry závodu vypadaly celkem úctyhodně. 123km a 3342m převýšení. Datum bylo pevně dáno na 27. červen, takže jsem měl dostatek času pořádně natrénovat. Jenže to bych nebyl já, abych trénink nehonil na poslední chvíli a tak jsem se v onen inkriminovaný den postavil na start opět řádně nepřipraven. Teamového parťáka mi dělal Rob, kterej se mi při cestě na závod jen tak mimoděk pochlubil, že teď tejdně naběhá 90km a k tomu najezdí tak 150km na kole. No paráda, to tam budu úplně poslední, pomyslel jsem si, protože na extrémní trať se přihlásilo jen 40 odvážlivců, ostatní zhruba tři stovky se vydali na trať 85km.
Ale to už se blížil start. Tak všechno pořádně promazat a když říkám všechno, tak tím myslím i .... prostě všecko a 3 - 2 - 1- START.
Věděl jsem, že to bude dlouhej závod a jelikož jsem už podobné délky i s podobným převýšením jel, tak jsem svůj výkon odhadoval někde na hraně 8 hodin. To jsem se ovšem pěkně mýlil, ale pojďme si ve zkratce říct, co se událo:
1. hodina - trpím! Od startu mi to nejede až si několikrát zkontrlouju zda nemám píchnuto nebo nějak zabržděnou brzdu. Nic! Je to prostě jen v nohách. Taky je mi vedro. Jedu v dresu a v propocováku. Ráno byla celkem kláda, ale teď je mi horko. To že mi to moc nejde je na mě i sakra vidět :-(


2. hodina - nezlepšuje se to! Předjel jsem Roba, kterej píchnul. Trať je sice moc pěkná, výjezdy a sjezdy, pořád nahoru a dolu, hodně terén, ovšem nic brutálního, jako na Sudetech, ale já pořád funím jak lokomotiva. Přemýšlím, jestli to takhle půjde dalších 6 hodin, tak asi ..... nevím, nevím

3. hodina - proměna jak v pohádce o Zlatovlásce. Na třetí občerstvovačce jsem si sundal propocovák, kopnul do sebe colu a hleďme?! Najednou se mi jede, jak na motorce. Do kopce si přišlápnu, z kopce nohy roztočím. V místě zvaném Tábor jedeme nádhernej singltrek. Užívám si to.


4. hodina -  po stoupání na Kozákov se vracíme zpět k Lomnici nad Popelkou a nastává zásadní obrat v počasí a i ve vývoji závodu. Průtrž mračen tvoří z cestiček potoky, z cest řeky a ze závodu se stává survival. Kola se obalují blátem a stávají se místy naprosto neovladatelnými.

5. hodina - jedu sám. Už hodinu jsem nikoho nepotkal. Pořád si tak nějak vytrvale šlapu. Do kopce drtím bahno mezi zuby z kopce klepu kosu. Na občerstvovačce mi borec říkal, že prý mám někoho dvě minuty před sebou. Říkám mu: "Na to sere pes, já jedu abych to dojel!" On pokejvá hlavou a dál se stará o kelímky s ionťákem. Mimochodem občerstvovačky dobře vybavené, jen si myslím, že kdyby bylo vedro asi by měli pořadatelé problém.

6. hodina - nic se nemění. Pořád jedu sám. Občas někoho dojedu, prohodíme pár slov, ale s nikým se nedá jet. Trať zoufale neubíhá. Vždyť je to pořád prudce nahoru a prudce dolů. Průměr někde kolem 14km/h je fakt nic moc, ale na víc v těhlech podmínkách fakt nemám.

7. hodina - začínám tušit, že to bude delší než 8 hodin, ale pořád jedu bez krizí a křečí. Jen ta průměrná rychlost se nezlepšuje.

8. hodina - možná s očekáváním blížícího se konce nebo v poslední křeči před totální agónií začínám na posledních 20km závodit. Vlastně je to ale tím, že trať začala bejt konečně trošku jezdivá. Více šotolin a asfaltu = méně bahna a hned se jede líp. Dojíždím nejdřív jednoho a pak dva kluky a společně dojíždíme na poslední občerstvovačku. Pořadatelé nám dělají opravdu full service včetně roztlačení do kopce a my začínám závodit.

9. hodina - Sprint jak TdF. Já a dva borci v dresech kolo-park.cz. Jenže ouha, cesta ještě naposledy odbočuje ze silnice prudce do kopce a do bahna a mě už opravdu docházej síly. Kluci se vzdalují a já to vzdávám. V cíli za 9:05 a na tacháči 129km! Hotovo. Ende! V cíli ovšem nastává první zklamání. Pořadatelé už to balí. Není už nic k jídlu a k pití jen pivo. Taková docela kaňka na jinak pěkným závodě. Horší to měl ještě Rob, který dorazil do cíle přesně hodinu po mně! Ten už neměl vůbec nic, včetně časomíry.

Po závodě jsem děsně rozsekanej, bolej mě záda, jak po lámání v kole, mám hlad a třasavku a tak si tak říkám, Petře:" Stojí ti to vůbec za to?!" V tom se začnou vyplavovat endorfíny a já vím, že JO!

Tak někdy příště zase u podobné bejkárny.

středa 17. června 2015

Zpátky do minulosti

Probouzím se, Něco mě šimrá na ruce. Pomalu otvírám oči a koukám, kde to sem. Ležím na trávě ve stínu lípy a po ruce mi leze mravenec. Co tu dělám? Je horko, ale ve stínu, kde ležím, je parádně. Tráva heboučká, mokrý dres příjemně chladí tělo. Protahuju se a říkám si sám pro sebe: "Že bych byl konečně v ráji? Kdepak asi je těch slibovaných 1000 panen?" Rozhlížím se, ale počkat, proč mám na sobě cyklodres?! A proč kousek dál leží pohozená helma a ještě dál kolo! A na kole startovní číslo a mapník! A vedle kola je...... (slabší povahy prominou) nablito! Na hodinkách vidím, že mám ujeto 65km a stopky pořád běží, ale já neběžím, já ležím a přemýšlím, co se muselo stát, že jsem při závodě zůstal sám ležet ve stínu lípy kousek pod kopcem, a spal a spal. Zjevně tenhle závod už nevyhraju a tak si dovolím ještě na chvíli zavřít oči a vrátit se zpátky do minulosti. Stačí tak tejden zpátky, víc nebude potřeba.

střih - stojím v našem bytě. Všude je plno krabic do kterých pořád dávám další a další věci a neustále z nich vyndávám svoje děti.
střih - je 2:00 ráno a zvoní budík, Krabice jsou fuč a já ležím ve stanu. Soukám se ze spacáku a snažím se naprogramovat svoje tělo do módu: Funguj! Za hodinu startuješ EPO Survival a nemáš skoro vůbec nic připraveného. Kombinace RedBullu a kofoly mě nakopává a tak s Berglíkem přesně ve 3:00 vyrážíme na trať.

střih - je 3:40. Po návratu z běhu vybírám nejvhodnější pádlo (ententýky, dva špalíky.....)


a temnou Berounkou probleskují vedoucí teamy. Držíme na dohled čelo závodu. Jelikož se hodně vylézá z lodi kůli kontrolám, tak na vodě zas tolik neztrácíme a hupky šupky na in-liny.

střih - je 4:30. Nad Berounkou svítá a já na in-linech přejel svoji první žábu!
střih - je 5:00 a já vylezl svoji první UIAA 4
střih - je 6:00 a běžíme orienťák. Neuvěřitelnej kapr v napalmovým háji. Ještě, že jsem se ve stejným lese v roce 1996 zakopával s vojákama jinak bych některý kontroly snad vůbec nenašel. Díky precizní práci s busolou a mapou a velké porci náhody se vracíme na dohled čela závodu.
střih - je 7:00. Sedáme na bike a jedem vstříc MTBO.
střih - je 8:00 ale na mě přichází první temnota při stoupání na hřeben Točníku.
střih - nevím kolik je, ale druhé temno při stoupání na Velíz přetrvává a nemizí ani do začátku treku. Zjišťuju, že žvýkám musli tyčinku i s obalem a je mi to jedno! Prší a je cekem kláda.
střih - je 10:00 a začínáme trekovat - podle zběžného pohledu do mapy to vypadá, jako pohodový orienťák na dvě hodiny. Přemýšlím o tom, které další disciplíny budeme po treku absolvovat.
střih - je 12:00 a jsme v půlce treku! Pohodový orienťák se mění na dohledávkové peklo (dohledávat kontrolu 10 minut je skoro normální). Přemýšlím, které další disciplíny po treku vynecháme!
střih - je 13:30. Jsme na konci! Ale ne treku, ale se silama. Nepřemýšlím! Děláme chybu za chybou. Tomáš přebírá aktivitu a dotáhne mě aspoň do cíle treku. Tam se do něj dává zimnice. Tak sedíme, jíme a bojujeme o poslední zbytky morálu, jestli ještě závodit a nebo se na to vysrat jet rovnou do cíle.
střih - jedeme rovnou do cíle. Cestou sbíráme pár kontrol a slaňujeme z mostu, kde potkáváme kluky, kteří už taky jedou na morál.


střih - 15:30 je konec! Data ze satelitu tady. 14 místo!
střih - Doma. Všude krabice, přenáším krabice z jednoho místa na druhé. Jíme na krabicích, spíme na krabicích, krabice jsou všude kolem.
střih - běžím podle zálivu, moře šumí, vítr fouká, rackové hulákaj, ale žádný teplo, takže to karibik asi nebude! Tak 10-12°C. Škoda, že jsem jen v trenkách a dresu, jinak bych si svěží ráno nedaleko Dánského Koldingu celkem vychutnal.


střih - doma, tentokrát už v Křeslicích, vybaluju věci z krabic. Jak může mít člověk tolik harampádí?!
střih - 11:00 startujeme Brdman cross. Po loňském debaklu chceme medaili a uděláme pro ni vše :-)
střih - 11:01 pssssssss!!! Ne, nepřejel jsem svoji první užovku, ale Číža prorazil plášť.
střih - 11:20 opraveno!
střih - jedeme podlahu, kontroly naskakujou, body přibývají, chlápek na silničce se nás sotva drží v háku, je horko. Voda v camelbacku se pomalu nedá pít a z ionťáku ve flašce se mi dělá blbě, ale nestavíme, jedeme dál.
střih - 14:30 po sěbehu kopřivovým svahem s kolem na ramenou se mi nějak točí hlava a chce se mi zvracet. Vedro je šílený. Jedeme dál na náměstí v Novém Kníně se přidávájí věrné kamarádky krize a křeče. Začínáme řešit únikovou variantu do cíle.
střih - 15:15 úniková varianta je málo úniková. V kopci na Kozí hory, padám z kola je mi šíleně zle. Číža mě polévá vodou z nedaleké pumpy. Problém je, že z ní nejprve vytéká úplně horká voda. To mi moc nepřidá, takže zvracím. Pak chladivá studená voda. Musím si lehnout do stínu, potřebuju si na chvíli zavřít oči. Poslední, co slyším, je Čížovo: "Počkej tady, já pojedu do cíle a přivezu auto!"

Aha! Tak, tak to tedy bylo. Konečně už vím na čem jsem. V klidu si tu poležím a on si pro mě Číža dojede.
Kouknu na hodinky. Je 17:00! To je sakra už hodin. To už by tady měl být?! Zavolám mu.
"Túúúút - túúút. Čau, kde jsi? Cože, čtyři kilometry?! Pěšky?! Zase jsi píchnul!. Hmmm, nemáš pumpičku ani lepení?! Hmm, tak já pro tebe jedu. Čau."
Sedám na kolo, roztáčím nohy. Slunce už tolik nepraží. Vše funguje tak, jak má. Jedu pro kamaráda. Tenhle závod už spolu nevyhrajem, ale hlavně že nás to pořád baví :-)

pátek 22. května 2015

Vltava run z pohledu cupitána (čti kapitána)

Před dvěma lety jsem o něm ani neslyšel, loni mě zaujal a letos jsem se přihlásil. A o čem že to píšu? O Vltava run (VR). 350 km dlouhém štafetovém běhu z Kvildy do Prahy podél Vltavy.
V něděli jsme ho doběhli a tak hned, jak mě přestaly bolet nohy, jsem hodil na blog pár cupitánských (čti kapitánských) poznatků.
Nejdřív bylo důležité najít vhodné jméno pro team a pak zangažovat 12 spolehlivých cupitalistů (nečti kapitalistů).
Přišlo mi zajímavý se jmenovat po sponzorovi a nejlíp nějak hrozně složitě aby se ostatní už z názvu posadili na zadek. A protože jedinej sponzor, kterýho znám a kterej je ochotnej do takovýhle akce jít je Jaromír Háněl, tak jsme se pojmenovali HSH Polar Authorised Servis Team. Jaromír nám ušil pěkný dresy, podpořil nás na startovným a motivoval.
Maximální počet cupitálistů v jednom teamu mohl být 12 a toho jsem využil i já aby každý z nás oběhl přesně 3 úseky a měl dohromady natočeno něco přes 30 km. Základ kvalitního teamu jsem vytvořil z "tvrdého" sparťanského jádra ve složení Dany-Fujda-Mára-Vrabčák, k nim ještě tvrdší Tretra rowdies Peťa - Míša, které dále doplnili bývalý kolegové z Contegu Berglík-Jirka-Tomáš a nakonec nováčci Klára a Štěpán. Všichni jsme se sešli v sobotu na Kvildě kolem oběda a tam jsme zrobili prezenčku a předzávodně se předpřipravili.


A přišel čas na start. Startovalo se ve vlnách po 5 až 7 teamech už od 6:00 ráno, takže než jsme vyběhli my, tak uplynulo 8,5! hodiny a na trati už bylo přes 160 teamů. Před startem jsem měl cupitánský proslov ohledně nastavené taktiky který, jak se později ukázalo, byl úplně na prd, protože hned na prvním úseku jsem to byl já, kdo porušil všechny body

Pokyny
Bod č. 1 - nepřepálit to!
Bod č. 2 - pošetřit síly na další úseky!
Bod č. 3 - držet se plánu


video

Realizace
Bod č. 1 - na prvním kiláku za 3:26!
Bod č. 2 - na předávce Bučina za 39:30 - předstírám plicní embóli, berou mě křeče a očekávám, že každou chvíli zahynu na totální vyčerpání!
Bod č. 3 - o dvě minuty rychleji než plán!

Data z Garminu 1.úsek

Ukázalo se, že z pozice kapitána jsem nechtěně určil trend, kterého se zbytek teamu poctivě držel v průběhu dalších 35 úseků a tak nám do spoečného What´s appu chodily po každém úseku zprávy typu:

"Předávka č. 8 - Musíme se vrátit zpátky, Péťa tam nechal plíce! - ale 3 minuty pod plán" a nebo "Předávka č. 5 - Míša zvrací ve škarpě, ale stáhnul 6 minut" nebo "Předávka 11 - Je to bejk ten kluk, zvládl to o dvě minuty rychleji i s kufrem"

Úsek za úsekem jsme se posouvali směrem k cíli a výš a výš výsledkovou tabulí. Noční úseky byly adrenalinové, ty ranní úseky hodně bolely a s postupujícím časem se naše těla dostávala do jakéhosi závodnického transu. I Fujda přestal mrčet a cupital jako stroj, předbíhajíc jednoho soupeře za druhým.
Na některých z nás byl vidět nedostatek spánku ......



na jiných předávkování kotvičníkem......


Není divu, když na trati bylo k vidění i tohle.....


Místo toho aby jsme v poklidu docupitali (čti doklopýtali) do cíle začalo se na posledních úsecích tvrdě bojovat o 8-9-10 místo v celkovém pořadí. Jako opravdovou raritku považuju to, že po 26 hodinách závodu jsme na poslední předávce byly 3 teamy v jedné minutě! Bohužel pro nás soupeři
zataktizovali a nasadili rychlé koně zatímco my jsme vsadili na zkušenost a tak jsme po 26,5 hodinách protnuli cílovou pásku .....


.... na konečném 10. místě.

Jako cupitán od přirození musím uznale ocenit celý náš team, protože to nebylo vůbec jednoduchý prásknout si během 24hodin 3 x 10ku na krev, nezabloudit, nezranit se, nepohádat se a neznečistit si oblečení. Taky chci pogratulovat našemu partnerskému teamu HSH Suunto Service Point k celkovému vítězství, to mě opravdu překvapilo a v neposlední řadě díky HSH a Jaromírovi za podporu a motivaci.
VR zanechal dobrý dojem. Trať byla výborně značená (a kdo tvrdí, že ne, ten je pitomec a neumí si nastudovat mapu dopředu), vedla krásnejma zákoutíma, a byla profilově zajímavá (kopce jako prase :-). Pořadatelsky je podle mě 180 teamů na hraně realizovatelnosti, zázemí bylo dostačující, GPS moc nefungovalo a spíše nás (a v cíli i pořadatele) mátlo než pomáhalo. Před závodem mě hodně bavila příprava a logistika, ale to je možná jen moje cupitánská úchylka.

Nejsem si jistej jestli znova za rok,ale jsem si jistej, že to bylo fajn.

Díky teame

Data z Garminu 13 a 25 úsek

čtvrtek 9. dubna 2015

A kapříci připlavali ... KONEČNĚ


M: Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? 
I: Můžu, jsem sám. To jsi ty, Milane? Kontrolní otázka. Došly ti ty ryby? 
M: Nazdar, kamaráde! Jo, kapříci připluli v pohodě. Přebornickej titul zajištěnej. Jak je? 
I: Ty vole, ani se neptej, Milane! Vždyť to je v pr**li celý! Já už nemůžu, jestli mi rozumíš. Mě bolí hlava jak střep. Já mám prášků jako Horníček!
M: A co se děje, Ivánku? 
I:Ty vole, viděl jsi ty výsledky Pražskýho přeboru v nočáku? Že prej favoriti nepřijeli! Ty vole, na to se nedá koukat. Z toho by ses po**al, ty vole. "Si myslej, č****í, že se to udělá samo, ten orienťák."Rozumíš, to jsou č***ci mediální!
M: Myslíš Zhalyho a Jiřina?
I: "Milane, myslím, že tyhle mediální mrdky máme dávno pořešený tabáčkem." Ale viděl jsi ty výsledky? Viděl jsi kdo vyhrál?!
M: No, tak asi nějakej eliťák?!
I: Hovno eliťák. Nějakej veterán Bašus. To mi Milane řekni, jak je tohle možný?!
M: No nevím,........ ale nedávno mi volal Béďa
I: Ti vola Béďa, jo?! A co chtěl?
M: Nic
I: Nic jo?! A co jsi mu na to řek?
M: Nic
I: No to jsi mu řek dobře, ty vole!
M: No neřek mi částku, nic?! Jen prej, že se má uspořádat Pražskej přebor proti Jarnímu poháru a že prej to musej pořádat Pragováci a nejlíp v nějakým křoví za Prahou. Pak tam prej nikdo nepřijede a je to tutovka! ..... za 200 jablek!
I: Počkej, počkej! Jak Jarní pohár? Jak Progovka? V jakým křoví?! Čí to byly peníze?
M: No, Jardy přece?!
I: Ale to byly moje notičky! Podle nich si to měl zrežírovat?! To nebyly Jardy peníze!
M: To nebyly Jardy peníze a čí to teda byly peníze?
I: Von ti Bůček nic neřek?!
M: NE!
I: Tak to je konec Milane. Titanic jde ke dnu. Bárka se potápí. Já už nemůžu. jestli mi rozumíš.
M: Vono to nějak dopadne.Aspoň, že ten Bašus je srdcař!
I: To jo Milane. Viděl jsi ty skluzy?! V jednačtyřiceti!
I: Víš, co se říká na vsi?
M: No?
I: Že silnější pes mrdá.


Notičky na mapovém portále


Originál nad zlato