Sudety

Asi většina z vás očekává, že následující článek o MTB maratonu Rallye Sudety jehož jsem se před týdnem zúčastnil bude obsahovat klasický "Bašusovský" scénář typu: Přihlásil se - nevěděl do čeho jde - zjistil to - zděsil se - pokoušel se natrénovat - nezvládl to - váhal - nastoupil k závodu - nechal se vyhecovat - přepálil úvod - vytuhl - strašně se vytrápil - dojel - kál se - trpěl - napsal o tom článek.

Když nad tím tak přemýšlím, tak v kontextu se Sudety se dá říct, že až ke slovnímu spojení - nastoupil k závodu - to je naprostá pravda a vše zůstává beze změny, jako desítky tomu podobných mnou absolvovaných akcí a není třeba se detailně rozepisovat, jak jsem si myslel, že Sudety budou jen další MTB maraton a že to bude taková "sranda". Trošku mě vyděsilo několik videí shlédnutých na youtube a pár přečtených článků na blogu závodu. Vykřičník v hlavě se zvětšoval s každým dalším rozhovorem se letitými účastníky, kteří většinou povídali něco o tom, že to je nejtěžší závod v republice, že to je nádherná trať a že se tam určitě zabiju :-). Když jsem se pak podíval na profil trati...

... rozhodl jsem se a na představec si nalepil nápis: " NENECH SE VYHECOVAT!" a toho jsem se držel celých 8 hodin a 7 minut závodu. Ano, tak dlouho jsem šlapal do pedálů, padal a zase nastupoval, přenášel to, co jiní sjížděli, tlačil to, co jiní vyjížděli a přesto nebyl poslední! Vítěz za čistých pět hodin, Křížák za šest, já za osm, Michal za osm a čtvrt, Rob za deset a půl a poslední co dojel za dvanáct a půl hodiny. Cestou jsem viděl neuvěřitelný množství pádů, defektů a zničených kol včetně jejich majitelů. Celkově nedokončilo 50 lidí z 640 startujících. I já jsem jednu chvíli myslel, že pro mě závod asi brzy skončí a to v místě nazvaném Vodní zámky, kde jsem nedobrovolně opustil sedlo svého kola a skokem plavmo přes řídítka jsem se odporoučel mezi kameny. Rána jak prase ale odpružil jsem to rukama, levou holení a pravým kolenem. Zapomněl jsem však na heslo: "Vše co opouštíš zase se ti vrátí" a tak úder nejtvrdší přišel zhruba půl vteřiny po dopadu na zem a to ze shora, kdy mi na hlavu spadlo moje RBčko! Díky firmě BELL, že dělají tak kvalitní helmy. Kolo i kosti vydrželi a tak jsem nasedl a vyhýbaje se jiným nešťastníkům válejícím se kolem po cestě jel dál. Na tomhle místě bych chtěl taky pochválit moje kolo, kterému přestavba posezu a změna řídítek opravdu prospěla a provedlo mě všema nástrahama 110 kilometrové trati bez zaváhání a to i ve chvílích, kdy jsem se jen zoufale držel řídítek s prdelí daleko za sedlem a vyděšeným výrazem ve tváři jsem se řítil kamenným polem kamsi do propasti. V jednu chvíli jsem se při jednom obzvášť hard-core sjezdu přistihl jak hrůzou řvu: "Panebože, panebože, d....e!" Prostě adrenalinu, že by to vystačilo na jednu okresní nemocnici. Musím taky pochválit pořadatele za výtečně zvolenou a vyznačenou trať a neuvěřitelně friendly občerstvovačky každých cca 10km, kde byla tak ochotná obsluha, že kdybych si řekl třeba o sex tak..... kdo ví? Ale jak už jsem psal. Při závodě na to nebyl čas ani myšlenky.

Co naspat závěrem. Většinou těsně po akci vím celkem jasně jestli never more nebo once again. Tady si nejsem úplně jistý. Například si neumím představit, jak by závod vypadal, kdyby vytrvale pršelo. Také si nejsem jistý jestli vůbec někdy chci zkusit sjet ty pasáže na kterých jsem letos zastavil a se slovy: "No to si snad dělají p....l, vždyť to je na sedák a jistící lano!" slez z kola a šel pěšky. Na druhou stranu ta výzva zlepšit se, sjet to co jsem nedal ta tam pořád je a je dost silná. Tak uvidíme za rok :-)