Jak správně (ne)namazat na Šumavský maraton

Letos, stejně jako loni jsem spojil rodinou zimní dovolenou s účastí na Šumavském maratonu. Tentokrát jsme se Silvou vybrali penzion Šumavous zaměřený přímo na děti a můžu s klidným svědomím a vědomím říct, že to byla vynikající volba. Pohodová atmosféra, pěkný prostředí, vstřícný personál, herna a zábava, jak pro ty malé, tak i pro nás velké. Kousíček na lyžařské stopy, kousíček do hospody, no co si víc přát! Snad je ten úspěch na Šumaváčku. Poctivě jsem celý týden trénoval abych odčinil loňský totální debakl. Loni jsem totiž tak dlouho váhal s volbou vhodného klistru až jsem ho vůbec nenamazal! Svůj "soupaž smrti" jsem sice aspoň úspěšně proměnil v mediální slávu, jak můžete vidět na následujícím obrázku....

..... to mě ale vůbec neuspokojilo a tak jsem se letos chtěl vrátit na kdysi vydobité pozice. Řekl jsem si že základem letošního úspěchu bude jednoznačně mazání a tak jsem se rozhodl učit od mistrů. Vybral jsem si toho nejpovolanějšího. Vítěze hned několika světových ski maratonů Standu Řezáče.

Ať jsem se snažil sebevíc vůbec jsem mu nerozuměl. Asi mluvil nějakým speciálním běžkařským žargonem. Rozhodl jsem se zabrousit na blog mého kamaráda Zhalyho, který se do toho letos zase opřel a jezdí maratony jak za mlada. Po přečtení článku Zkusit Šůšn s CH7 jsem nebyl o nic moudřejší?! Jen jsem pochopil, že musím jet sakra rychle aby mě náhodou někdo nevyfotil a nechtěl po mě 50,- Kč jako po chudákovi Zhalym. Nakonec jsem zkusil věrného kamaráda Google, že mi snad něco vyhledá a to jsem neměl dělat! Po zadání do vyhledávače JAK SPRÁVNĚ NAMAZAT mi vyskočilo asi 1000 obrázků jako je tenhle ......
.... takže asi pochopíte, ŽE JSEM JE MUSEL všechny prohlídnout a tak večer před závodem se mazání lyží jaksi nekonalo.
Nic méně druhý den jsem na skluznice hodinu před startem nanesl tlustou vrstvu fialového Flexi a těšil se na závod. Bylo krásně, lehce pod nulou, stopa dobrá lyže jely a dokonce i stoupaly, prostě paráda. 30´po startu začalo sněžit, to bylo někde kolem 8 km. Zbylých 37km bylo opradové peklo. Jelikož sjízdná byla jen jedna stopa, tak pokaždé, když jsem chtěl někoho předjet a tudíž stopu opustit, se mi na skluznici nalepily takový středně velcí sněhuláci, které jsem chtě nechtě musel sešoupat (možná tip pro Standu na další slovo - "šoupn"). Při sešoupávání vznikaly komické situace neboť v tu chvíli jsem se téměř zastavil a logicky ten koho jsem předjížděl mi okamžitě najel na zadek. Prožil jsem hned několik takových to intimních setkání, bohužel téměř všechno to byli muži :-(. Ke konci závodu už jsem vůbec nepředjížděl. Ono ani nebylo kam! Sněžilo jak na Krakonošově a stopy už vůbec neexistovaly. Sněhuláci se na skluznici uhnízdily permantně, takže jsem chvíli na lyžích opravdu běžel, což mi činilo především psychické problémy, protože si při takové činosti připadám jako Borat! Za 3.20 jsem se dopotácel do cíle. Sundal lyže a řekl si never more! To ale v teple penzionu po dobrém obědě a teplém čaji brzy přešlo, takže zase za rok a do třetice to snad vyjde! Šúšnu zdar a klistrům zvlášť!