Už jsem jel na kole kdeco, ale nestřihnout si premiéru extrém trati při Krkonošském MTB maratonu, to bych si nikdy neodpustil. A tak jsem si napsal ježíškovi, že chci zažít nějakou pořádnou bejkárnu na kole a ježíšek, ten parchant škodolibej, mi to dopřál. Parametry závodu vypadaly celkem úctyhodně. 123km a 3342m převýšení. Datum bylo pevně dáno na 27. červen, takže jsem měl dostatek času pořádně natrénovat. Jenže to bych nebyl já, abych trénink nehonil na poslední chvíli a tak jsem se v onen inkriminovaný den postavil na start opět řádně nepřipraven. Teamového parťáka mi dělal Rob, kterej se mi při cestě na závod jen tak mimoděk pochlubil, že teď tejdně naběhá 90km a k tomu najezdí tak 150km na kole. No paráda, to tam budu úplně poslední, pomyslel jsem si, protože na extrémní trať se přihlásilo jen 40 odvážlivců, ostatní zhruba tři stovky se vydali na trať 85km.
Ale to už se blížil start. Tak všechno pořádně promazat a když říkám všechno, tak tím myslím i .... prostě všecko a 3 - 2 - 1- START.
Věděl jsem, že to bude dlouhej závod a jelikož jsem už podobné délky i s podobným převýšením jel, tak jsem svůj výkon odhadoval někde na hraně 8 hodin. To jsem se ovšem pěkně mýlil, ale pojďme si ve zkratce říct, co se událo:
1. hodina - trpím! Od startu mi to nejede až si několikrát zkontrlouju zda nemám píchnuto nebo nějak zabržděnou brzdu. Nic! Je to prostě jen v nohách. Taky je mi vedro. Jedu v dresu a v propocováku. Ráno byla celkem kláda, ale teď je mi horko. To že mi to moc nejde je na mě i sakra vidět :-(
2. hodina - nezlepšuje se to! Předjel jsem Roba, kterej píchnul. Trať je sice moc pěkná, výjezdy a sjezdy, pořád nahoru a dolu, hodně terén, ovšem nic brutálního, jako na Sudetech, ale já pořád funím jak lokomotiva. Přemýšlím, jestli to takhle půjde dalších 6 hodin, tak asi ..... nevím, nevím
3. hodina - proměna jak v pohádce o Zlatovlásce. Na třetí občerstvovačce jsem si sundal propocovák, kopnul do sebe colu a hleďme?! Najednou se mi jede, jak na motorce. Do kopce si přišlápnu, z kopce nohy roztočím. V místě zvaném Tábor jedeme nádhernej singltrek. Užívám si to.
4. hodina - po stoupání na Kozákov se vracíme zpět k Lomnici nad Popelkou a nastává zásadní obrat v počasí a i ve vývoji závodu. Průtrž mračen tvoří z cestiček potoky, z cest řeky a ze závodu se stává survival. Kola se obalují blátem a stávají se místy naprosto neovladatelnými.
5. hodina - jedu sám. Už hodinu jsem nikoho nepotkal. Pořád si tak nějak vytrvale šlapu. Do kopce drtím bahno mezi zuby z kopce klepu kosu. Na občerstvovačce mi borec říkal, že prý mám někoho dvě minuty před sebou. Říkám mu: "Na to sere pes, já jedu abych to dojel!" On pokejvá hlavou a dál se stará o kelímky s ionťákem. Mimochodem občerstvovačky dobře vybavené, jen si myslím, že kdyby bylo vedro asi by měli pořadatelé problém.
6. hodina - nic se nemění. Pořád jedu sám. Občas někoho dojedu, prohodíme pár slov, ale s nikým se nedá jet. Trať zoufale neubíhá. Vždyť je to pořád prudce nahoru a prudce dolů. Průměr někde kolem 14km/h je fakt nic moc, ale na víc v těhlech podmínkách fakt nemám.
7. hodina - začínám tušit, že to bude delší než 8 hodin, ale pořád jedu bez krizí a křečí. Jen ta průměrná rychlost se nezlepšuje.
8. hodina - možná s očekáváním blížícího se konce nebo v poslední křeči před totální agónií začínám na posledních 20km závodit. Vlastně je to ale tím, že trať začala bejt konečně trošku jezdivá. Více šotolin a asfaltu = méně bahna a hned se jede líp. Dojíždím nejdřív jednoho a pak dva kluky a společně dojíždíme na poslední občerstvovačku. Pořadatelé nám dělají opravdu full service včetně roztlačení do kopce a my začínám závodit.
9. hodina - Sprint jak TdF. Já a dva borci v dresech kolo-park.cz. Jenže ouha, cesta ještě naposledy odbočuje ze silnice prudce do kopce a do bahna a mě už opravdu docházej síly. Kluci se vzdalují a já to vzdávám. V cíli za 9:05 a na tacháči 129km! Hotovo. Ende! V cíli ovšem nastává první zklamání. Pořadatelé už to balí. Není už nic k jídlu a k pití jen pivo. Taková docela kaňka na jinak pěkným závodě. Horší to měl ještě Rob, který dorazil do cíle přesně hodinu po mně! Ten už neměl vůbec nic, včetně časomíry.
Po závodě jsem děsně rozsekanej, bolej mě záda, jak po lámání v kole, mám hlad a třasavku a tak si tak říkám, Petře:" Stojí ti to vůbec za to?!" V tom se začnou vyplavovat endorfíny a já vím, že JO!
Tak někdy příště zase u podobné bejkárny.
Ale to už se blížil start. Tak všechno pořádně promazat a když říkám všechno, tak tím myslím i .... prostě všecko a 3 - 2 - 1- START.
Věděl jsem, že to bude dlouhej závod a jelikož jsem už podobné délky i s podobným převýšením jel, tak jsem svůj výkon odhadoval někde na hraně 8 hodin. To jsem se ovšem pěkně mýlil, ale pojďme si ve zkratce říct, co se událo:
1. hodina - trpím! Od startu mi to nejede až si několikrát zkontrlouju zda nemám píchnuto nebo nějak zabržděnou brzdu. Nic! Je to prostě jen v nohách. Taky je mi vedro. Jedu v dresu a v propocováku. Ráno byla celkem kláda, ale teď je mi horko. To že mi to moc nejde je na mě i sakra vidět :-(
2. hodina - nezlepšuje se to! Předjel jsem Roba, kterej píchnul. Trať je sice moc pěkná, výjezdy a sjezdy, pořád nahoru a dolu, hodně terén, ovšem nic brutálního, jako na Sudetech, ale já pořád funím jak lokomotiva. Přemýšlím, jestli to takhle půjde dalších 6 hodin, tak asi ..... nevím, nevím
3. hodina - proměna jak v pohádce o Zlatovlásce. Na třetí občerstvovačce jsem si sundal propocovák, kopnul do sebe colu a hleďme?! Najednou se mi jede, jak na motorce. Do kopce si přišlápnu, z kopce nohy roztočím. V místě zvaném Tábor jedeme nádhernej singltrek. Užívám si to.
4. hodina - po stoupání na Kozákov se vracíme zpět k Lomnici nad Popelkou a nastává zásadní obrat v počasí a i ve vývoji závodu. Průtrž mračen tvoří z cestiček potoky, z cest řeky a ze závodu se stává survival. Kola se obalují blátem a stávají se místy naprosto neovladatelnými.
5. hodina - jedu sám. Už hodinu jsem nikoho nepotkal. Pořád si tak nějak vytrvale šlapu. Do kopce drtím bahno mezi zuby z kopce klepu kosu. Na občerstvovačce mi borec říkal, že prý mám někoho dvě minuty před sebou. Říkám mu: "Na to sere pes, já jedu abych to dojel!" On pokejvá hlavou a dál se stará o kelímky s ionťákem. Mimochodem občerstvovačky dobře vybavené, jen si myslím, že kdyby bylo vedro asi by měli pořadatelé problém.
6. hodina - nic se nemění. Pořád jedu sám. Občas někoho dojedu, prohodíme pár slov, ale s nikým se nedá jet. Trať zoufale neubíhá. Vždyť je to pořád prudce nahoru a prudce dolů. Průměr někde kolem 14km/h je fakt nic moc, ale na víc v těhlech podmínkách fakt nemám.
7. hodina - začínám tušit, že to bude delší než 8 hodin, ale pořád jedu bez krizí a křečí. Jen ta průměrná rychlost se nezlepšuje.
8. hodina - možná s očekáváním blížícího se konce nebo v poslední křeči před totální agónií začínám na posledních 20km závodit. Vlastně je to ale tím, že trať začala bejt konečně trošku jezdivá. Více šotolin a asfaltu = méně bahna a hned se jede líp. Dojíždím nejdřív jednoho a pak dva kluky a společně dojíždíme na poslední občerstvovačku. Pořadatelé nám dělají opravdu full service včetně roztlačení do kopce a my začínám závodit.
9. hodina - Sprint jak TdF. Já a dva borci v dresech kolo-park.cz. Jenže ouha, cesta ještě naposledy odbočuje ze silnice prudce do kopce a do bahna a mě už opravdu docházej síly. Kluci se vzdalují a já to vzdávám. V cíli za 9:05 a na tacháči 129km! Hotovo. Ende! V cíli ovšem nastává první zklamání. Pořadatelé už to balí. Není už nic k jídlu a k pití jen pivo. Taková docela kaňka na jinak pěkným závodě. Horší to měl ještě Rob, který dorazil do cíle přesně hodinu po mně! Ten už neměl vůbec nic, včetně časomíry.
Po závodě jsem děsně rozsekanej, bolej mě záda, jak po lámání v kole, mám hlad a třasavku a tak si tak říkám, Petře:" Stojí ti to vůbec za to?!" V tom se začnou vyplavovat endorfíny a já vím, že JO!
Tak někdy příště zase u podobné bejkárny.
Žádné komentáře:
Okomentovat