Jizerský Ultra

Donedávna jsem si myslel, že když je něco ultra, tak to vypadá zhruba nějak takhle.....

... a proto jsem i vytrvale ignoroval všechny výzvy účastnit se všech tě ultra trailů, maratonů a zvuků. Pak jsem si ale přečetl článek od klacka Štěpána a uvědomil si, o co všechno přicházím. Hned jsem to napravil a v lednu se přihlásil na JUT - Jizerský Ultra Trail. Jak už asi tušíte následovaly měsíce příprav (ano, podíval jsem se párkrát na jejich web, ale hned jsem ho zase zavřel protože z profilu trati.... 

... se mi dělalo špatně) a tréninku (ano, 14 dní před závodem jsem šel dva delší výběhy). Prostě jsem zvolil typický krokodýlí trénink = ležet v bahně a čekat až kolem půjde forma. A co myslíte?! Přišla nebo nepřišla? Chramstnul jsem po ní nebo mi uskočila? Kdo došel a kdo hlady pošel?! A kdo nakonec musel využít aplikaci Horská služba? Zajímá vás to? Tak čtěte dál.

V sobotu ráno kousek od Josefova dolu bylo v 900 m.n.m. příjemně chladno. Tak akorát na rozhodování se, zda jít celý závod v trenkách, nebo v dlouhejch a nebo dokonce úplně na boso. Ano, to všechno bylo k vidění na startu a možná ještě víc. Někdo z hůlkama někdo bez hůlek, někdo s baťohem, někdo minimalisticky, někdo s ambicí a někdo s opicí. Rozhodl jsem se pro variantu boty - trenky - tričko - čepice  a ledvinka s flaškou a nezbytnými životabudiči a vyrazil na trať (bez opice). Ze začátku to šlo dobře. Štěpán V. nám hned utekl a tak chvilku pokec s Berglíkem, pak s nějakým škodovákem a nakonec s hůlko-holkou, co to nelidsky rvala z kopce dolů, Pocitově, tak někde kolem 3 desítky, když v tom BUM a rázem jsem na čele! Celý, opakuji, celý balík totiž zabloudil a koukám, že najednou všichni běží proti mě. Tak jsem se s nimi vrátil cca 200m a opravdu, fáborky vedly prudce doleva do potoka a né pěkně po cestičce podél strouhy kudy jsme se všichni vydali. Jsme zase všichni pohromadě a závod začíná znovu. 

Lezeme na Špičák, pak na Mariánskou a pak na Jizerku. Závodnické pole řídne a po 2 a 1/2 hodinách běžím už sám za takovou pěknou prdelkou, že mě napadají i různé alternativní varianty využití energetickejch gelů. Přibíháme na občerstvovačku na Jizerce a já koukám na hodinky 2:50hod/26km to není nijak zářné tempo, ale pořadatelé nám hlásí, že prdelka je druhá žena a já třicátej chlap. Slunce už slušně spaluje a tak doplňuju tekutiny, co to jde a prdelka mezitím mizí v dálce. Dál běžím sám až na Kasárenskou, kde se závod poprvé láme. Na tom nekonečném asfaltovém úseku do kopce trpím jak zvíře. Předbíhám dvě křeče a jednoho totálně sežehlýho minimalistu. Říkám si, že nesmím zastavit jinak se tady taky upeču. Na občerstvovačce na Knejpě jim málem skáču do barelu s vodou. Turisti si fotěj, jak namáčíme banány do soli a lemtáme nealko pivo s kolou. Běžím dál. Teď je to z kopce až do Ferdinandova. V seběhu kolem Štolpychu jsem neuvěřitelně opatrnej až pomalej a předbíhá mě asi 5 lidí. Opatrnost se vyplácí protože za chvíli míjím borce se zvrklým kotníkem. Pomoc nechce tak běžím dál. Ferdinandov a opět lemtací procedůra, tentokrát se to ale moc nevyplácí. Čeká nás totiž 450 vejškovejch metrů na necelých 4km trati a to s nažbluňkaným břichem a s banánama lezoucíma z uší není žádná sranda natož po 5 hodinách závodu. Údolím, kterým se dereme až na Olivetskou se rozléhají zvuky typické spíš pro jelení říji než pro závod běžců. Na Olivetské se rozbíháme ve třech a ostatní zůstávají za námi. Běžíme a střídáme se, já do kopce, kompresní hubeňour z kopce a triatlonista po rovině. Před Bedřichovem 6:15hod/55km se naše trio rozpadá. Poprvé pociťuju, že to nejde a tak jdu i po rovině. Po horských loukách nad Béďovem chytám druhý dech a ty dva zase dobíhám. Občerstvovačka v Béďově je pravým rájem - mají pivo - kolu - led - studenou sprchu. Nevím co dřív. Paní nám říká pořadí  24 -25 -26 na to ale s**e Bílej tesák, teď je důležitý sebrat odvahu na posledních cca 11km a 3 kopce. Odcházíme společně do sluneční výhně, ale v prvním kopci na Maliník se hned rozpadáme a to doslova a do písmene. Triatlonista jde do kolen, já jdu po čtyřech a kompresák odchází dop***u. Seběh do Janova ani nevnímám, jen si pamatuju, že v půlce dávám někomu anti křečové tabletky. V předposledním kopci z Janova na Severák podél hřbitova (ó jak výstižné :-) dostávám poprvé chuť zvracet. Naštěstí přijde stín, zpomalím a hodně piju. Vody ubývá.  Snad to vyjde. V Karlově mě paní u penziónu kropí ledovou vodou z hadice. Zase běžím. Voda došla! Proč jsem si nenachal doplnit vodu z hadice, fakt nevím :-(! Následuje nejhezčí část závodu. Stezka podél Kamenice do Josefova dolu je jak z pohádky o božském trailu. Škoda, že jsem už úplně mimo a pohybuju se spíš jak zombie než jako běžec. Lávku přes Kamenici přecházím a při pohledu na nástup do posledního kopce se mi kromě zvracení chce i umřít. 

Poslední 2 km jdu metodou stín-sed-leh. Od ostatních závodníků žebrám pití. Vypadám asi opravdu zle, protože se mě pořadatel ptá zda nemá někoho zavolat. Ale tou dobou měla stejně horská služba spoustu práce s jinými závodníky a tak zase leh-sed-vztyk a dál a dál až do cíle.

Konečně cíl!!

9:16hod

79km 69km

2700m

32 místo

Puchejře = 0

Křeče = 0

Zranění = 0

Totální vyčerpání = 100%

Na všechno ostatní je tu .... PIVO!