Krok 1 - Lisabon na pohodu - Ranní výlet do centra města měl svoji poetiku. Sluníčko, prázdné ulice, stará pevnost, rozhledna uprostřed města (důležité je jít na ni zezadu, protože je to zadarmo, ostatně podle Číži je lepší víc věcí dělat ze zadu, ale o tom zase na jiných stránkách). Pivíčko na náměstí jen zasyčelo. Troška stresu při odjezdu shuttle busu na letiště nás měla připravit na Marocký hardcore (ale nepřipravila :-). Pak už jen šup do letadla a přes průliv do Marakéše.
Krok 2 - Marakéš - Best price for you a Fuck you - Setkání na letišti s Chálidem, kterého ho nám doporučil Mlátil a spol proběhlo v pohodě. Pokusil se nás natáhnout přesně jak jsme předpokládali, ale nedali jsme se a tak taxikem do města a bereme hned druhý Riad (hotel). Nemá označení a povlečení vidělo pračku tak někdy v minulém století, ale cena se zdá přívětivá na pokoji sprcha i záchod a klimačka jako bonus (110 Dhr/os/noc). Jdeme do města takže zákonitě Djema Elfna. Neuvěřitelnej zhluk lidí, pouličních představení včetně opic, kobry, boxerských zápasů fakírů a arabských tanečnic. A taky neuvěřitelně velké množství natažených rukou žádajících money za cokoliv. Resistujeme jak se dá. Vybíráme stánek s jídlem na večeři. Na náměstí jej jich plno, každý má své nahaněče. The best price for you mister.... já si chci dát Tajine (Marockou specialitu) a tak vybíráme jeden stánek, kde mají Tajiny vystavené a jdem si sednout. Ve chvíli, kdy jsme si sedli začala ze strany stánkařů neuvěřitelná ignorace. Jídlo, co jsme chtěli neměli a to co měli ještě stálo za hovno. Při placení se nás samozřejmě pokusili natáhnout, takže never more stánky. Zbytek noci couráme po městě a objevujeme zapadlé uličky a souky (trhy). Mobil s mapou Marakéše a určováním polohy díky GPS se fakt hodí.
Krok 3 - Vzhůru na horu - Ráno jdeme znovu do města a dáváme vyhlášený pomerančový džus u stánků na náměstí (4Dhr). Je fakt čerstvej a s tím večerním se vůbec nedá srovnávat, takže na džusy chodit jen ráno.
Pak obcházíme pamětihodnosti a touláme se uličkama. Většina obchůdků je zavřená. Jdeme do Medresy (10Dhr) a pokoušíme se fotit mešity, ale vyhánějí nás, že prej no foto. Horko začíná být nesnesitelné a tak při obědě na terase nad pomalu se zaplňující Džemou rozhodujeme, že už dnes se přesunmeme do Ilmilu a zítra vystoupíme do refudge pod Tubkalem. Dáváme Chálidovi druhou šanci a po krátké licitaci dohadujeme cenu za auto a řidiče na týden na trase Marakéš-Dadés-Todra-Merzougha-Fes-Casa (6500Dhr). Chálid se tváří, že je vše v pohodě a hned nám na večer zajišťuje taxíka do Ilmilu (250Dhr/4osoby). Jedem Grand taxi a užíváme si naplno německou kvalitu ze 70let, která vydrží vše i Marocký způsob řízení i "kvalitu!" vozovky. Pásy nejsou k dispozici, přední okýnka stažená tak, že už nejdou vytáhnout, zadní okýnka vytažená tak, že už nejdou stáhnout, tachometr konstatntně spadlý na 10km/h, ale klakson funguje!
Cesta trvá cca 1,5 hodiny. Blížíme s k horám a vidíme zasněžené vrcholky Atlasu. V Ilmilu na nás čeká už nějaký nahaněč ze kterého se vyklube Chalidův kamarád a zároveň majitel riádu a táhne nás do kopce do postranního údolí stranou od ostatních ubytek. Musím uznat, že jsem byl lehce skeptický, ale ubytko přímo v centru berberské vesničky, kousek od mešity, v rodině Ibrahima bylo super, včetně terasy s výhledem na hory a vynikající večeří. Ibrahim se nám snaží natlačit mulu, ale brzy pochopí a uspěje aspoň s trekovými holemi. Do postele za zvuků muezina a ráno za stejných zvuků vzhůru do hor. Ubytko s večeří za 120Dhr no nekupte to.
Krok 4 - stezkou moulů - cesta z Ilmilu do Tubkal refuge nám trvala 5 hodin. Nebýt mul a moulů v protisměru, tak by to mohlo být ještě rychlejší. Byl to pohodový výšlap bez exponovaných míst podél potoka až na konec údolí, kde byly dvě chalupy. Mouflon = hotel pro bohaté a Toubkal = levná noclehárna s obchůdkem a vynikající kuchyní. Záměrně píšu kuchyní, protože jídlo si nelze vybírat. Co kuchař uvaří to je, ale je to vynikající!! Na závěr celého výletu jsme se shodli, že tohle bylo vůbec nejlepší jídlo! Možná to bylo tou nadmořskou výškou´- 3200mnm. Obáváme se noční zimy (norové slibovali 0°C a místní berberové hlásili "very cold") ale je to v pohodě a v noci je teplo. Ubytko za 90Dhr/osoba, jídlo (večeře-snídaně) za 100 Dhr. Před spaním ještě obhlížíme zítřejší ranní výstup. Vypadá to dobře. Žádná sněhová pole, jen divoká říčka a suťoviště do sedla. Dál už vidět není.
Krok 5 - "Plukovníku stoupám, stoupám. Tak sestupte, počkám! - Ráno se na pokoji všichni zbláznili. Už od 3hodin šustili pytlíkama a ještě za tmy vyráželi s baterkama do suťoviště. My jsme zkušeně vstali v 5:30 a po skvělé snídani jsme za světla v 6:30 překonali říčku pod vodopádem a na lehko začali stoupat po dobře zřetelné cestě nahoru do sedla. Šlo to bez problémů, vzhledem k výšce se trošku hůř dýchalo a o jedinou v pravdě adrenalinovou událost se postarala parta britských týnejžerek, která na nás v jednom místě svrhla kámen velikosti žižkova palcátu na Vítkově (asi byly holky po ránu rozespalý a nemotorný). My jsme to ustáli, ale bláznivěj Arab zpanikařil a skončil šipku do kamenného pole. Takže chvilku ošetřování za pomocí platíčka Ibuprofenu a pak pokračovat vzhůru. Závěrečná partie k vrcholu už naprostá brnkačka a tak si vychutnáváme výhledy, fotíme se, jíme, mezitím co se muslimové modlí!
Pak ovšem začal sestup dolů. Ještě k refudge to bylo vše naprosto OK. Tam jsme si dali oběd (opět vynikající) a už s plnou bagáží se vydali dolů do Ilmilu. A začala ta pravá genocida. Přece jen vzbudit se v 3, vstávat 5, vystoupat 1000 a sejít 2500, při 35 stupních to není žádná prdel. Ke konci sestupu už hodně na morál, ale dali jsme to a sprcha a mátový čaj u Ibrahima hodně pomohly. Pak najít objednaný taxík (stejná cena zpátky jako sem) a šup zpět do kotle zvaného Marakéš. Na doporučení jistých poláků jsme zmeněnili hotel a křivolakými uličkami jsme se "došukali" k hotelu Essouira, který byl za polovic (50 Dhr/osoba) a navíc byl hezčí, čistější, a bez klimatzace. Večer pohoda v uličkách, ale jen na chvíli, protože únava byla veliká a ráno se brzo vyráželo na cestu.
Krok 6 - Ahmed má hlad - ráno čekáme připraveni na Chálida a jeho káru. Chálid přijíždí a představuje nám Ahmeda a jeho káru. Ahmed neumí anglicky, jeho Mercedesu nefunguje klimatizace (ale včera prý ještě fungovala) a vypadá nenažraně. Nic méně si potřesem rukou a vyrážíme směrem k Ain Benhadou. Ten kdo viděl Gladiátora nebo Prince of Persia, tak už asi tuší. Ano, tam se to natáčelo. Cestou přes hory se nás Ahmed poprvé pokouší natáhnout neustálým zastavováním na odpočivadlech jeho kamarádů se stánky, ale odoláváme. Příjezd do Ain Benhadou v pravé poledne nevěští nic dobrého (vedro jako prase) a tak prohlídku začínáme v restauraci dobrým obědem. Ahmed si mezitím hodil šlofíka, ani nám nic neřek a poslal na nás guida, který nás prý provede za best price. Takže jsme ho vyfakovali a vyrazili na prohlídku sami. Byla to naprostá paráda. Pevnost je opravdu celá postavená na skále z kombinace nepálené hlíny a rákosu. Je neuvěřitelně spletitá, téměř všude se může zadarmo a jen do hlavního kasbashe vybírají 10Dhr (já to zaplatil a stálo to za to!). Dokonce jsme zjistili, že v pevnosti ještě stále žijí nějaké rodiny. Je sice jasné, že vydělávají jen na turistech, ale fakt tam pořád bydlí. Byl to moc fajn zážitek.
Pak do auta a přejezd do soutěsky Dadés, kde jsme plánovali přespat. Najednou Ahmed vybalí otázku jaký je náš plán. Když mu Číža (francouzsky) vysvětlí, že jedeme do soboty a končíme v Casablance, Ahmed kroutí hlavou a tvrdí, že mu Chálid řek jen do pátku a pokud chceme do soboty ať zaplatíme další prachy. Dochází k hádce mezi Čížou a Ahmedem, mnou a Chálidem (po telefonu) a málem se i zastavuje a vystupuje. Vše se urovnává až večer na hotelu (Chapple View 600Dhr/čtyřlůžák s večeří a snídaní) při dlouhé debatě, kterou já nevydejchávám a s prohlášením zas...ý arabové odcházím se uklidnit slivovicí, pohledem na soutěsku a měsícem v úplňku. K dohodě došlo, ale jak se později ukázalo, ze strany hladového Ahmeda to nebyla zdaleka finální dohoda :-(.
Krok 7 - Trek v mikrovlnce - Druhý den ráno jedem obhlédnout skutečnou soutěsku Dadés. No řeknu vám, že když to srovnám s tím výletem na Kokořín tak.....
Pak se vracíme zpět pod hory a přejíždíme do další soutěsky - Todra. Ta už je mnohem zajímavější a určite stojí za to.
Soutěska se dá projít tak za 5 minut a největší zábavou je, že parkoviště pro 4WD je přes říčku, takže auta brodí a ostatní si to fotí.
My jsme měli ušlechtilejší cíle a to udělat 3hodinový trek a soutěsku obejít vrchem. Přiznávám, že nápad jít na trek v pravé poledne byl můj a počáteční výstup Petit soutěskou na přímém slunci v lecčem tak trochu připomínal výšlap popkornu v mikrovlnce, ale pak se naštěstí počasí umoudřilo, nebe se zatáhlo a zbytek treku byl v pohodě. A stál za to, potkali jsme další výpravu = češky :-), nomády v jejich ležení a brodili jsme řeku. Pro mě bylo fascinující s jakým minimem a v jakém prostředí dokážou nomádi žít a to, že jsou to asi poslední lidi na zeměkouli, kteří nemají mobil! Ale kdo ví? Ahmed se vyspinkal. My se najedli a jeli jsme do pouště. Klimatizace stále nefungovala a k průvanu z okýnek, který nás postupně "zabíjel" jednoho po druhém (rýmička, kašlíček, nastydlé krky) se přidal ještě pouštní prach a písek v očích. No prostě luxury kár! Po dvou hodinách jízdy se objevily první písečné duny. Nejdřív malé, bílé a pak ty velké žluté. Ubytovali jsme se v hotelu Palais De Dunes až na konci Merzougy jehož název vypadal líp než hotel sám, ale klimatizace fungovala, jídlo bylo vynikající a byl tam bazén. No kde to najdeš, v poušti za 170Dhr osoba/noc s večeří a snídaní. Číža ještě večer domluvil zítřejší výlet na velbloudech s přespáním v poušti a večeří za vynikajících 400Dhr na osobu. Což podle mě byla úplně super cena, protože to, co jsme slyšeli od ostatních cestovatelů, nevypadalo vůbec dobře.
Krok 8 - Duna za dunou - stejně jako hrdinové Herbertovi knížky Duna jsou závislý na melase, produktu pouštních červů i my se stáváme závislými na podmanivé kráse pouště a při ranním výletě poznáváme její všechny barvy a krásy. Já tajně očekávám, kdy se objeví nějaký ten červ, ale široko daleko nic jen občas nějací ti velbloudi. Fotíme jak divý, lezem nahoru a běháme dolu.
Vzduch je zatím ok, ale kolem 8.30 už se začíná pěkně oteplovat a tak mažeme zpátky do hotelu. Přes den jsme zalezlí na pokoji nebo se cachtáme v bazénu. Na večer těsně před tím než máme vyrazit přichází zčista jasna pouštní bouře. Vítr jak prase, písek všude, dokonce hřmí a spadne pár kapek. Místní říkají, že v tomhle období pršelo naposledy před čtyřmi roky. Když se bouře uklidnila sedáme na velbloudy. Na velblouda je nejtěžší nasednout a sesednout. Velbloud se totiž z kleku nejdřív staví na zadní což málodko (tedy já) čeká. To znamená, že v momentě kdy se velbloud postaví na zadní, tak předním nohama stále klečí což znamená, že vy se v podobě jezdce ocitnete v poloze horizontální a to obličejem dolů. To samé pak probíhá při výstupu. Doporučuji v tu chvíli nedržet v ruce kameru ani žádnou jinou věc! Výlet na velbloudech byl bóóóóžíííí!
Pomalá houpavá chůze, nádherně zapadá do reliéfu dun a s příchutí odcházející bouře to byl moc příjemný zážitek. I náš Touareg (tak jsme mu říklali) byl fajn, rozumně to vedl a staral se o nás. Ve skupině nás bylo 6. My a dva mladí Londýňané se kterýma jsme si pěkně sedli a večer v kempu pěkně užili, třeba sandboarding. Součástí přenocování byla i večeře. Když nám přinesli mísu s jídlem trošku jsme si říkali, že ta porce je celkem malá, ale jsme v poušti tak je to OK. O to větší překvapení bylo, že to byl jen předkrm! Další vynikající Tajine na stole nás naplnil až k prasknutí. Potom bubeníci, pozorování hvězd a spánek pod širákem.
Krok 9 - Alenka v říši divů - Ráno ještě za tmy budíček a šup na velbloudy a honem vyjet na nějakou vysokou dunu na východ slunce. Východ slunce z velbloudího hrbu nad Alžírskými horami byl dalším super zážitkem. Byl to až tak silný zážitek, že se Silvin velbloud sám dpojil a vydal hledat lepší vyhlídku:-). Pomalým tempem se pak naše karavana vydala zpět na okraj pouště, ještě ustát sestup, rozloučit se s klukama, jak s těma hrbatýma, tak s těma v turbanu a šup do hotelu, do bazénu a na snídani. Po snídani vyrážíme autem do Fezu. Čeká nás dlouhá cesta. Usínáme a za okny je prázdná poušť, probouzíme se na na čurání a za okny jsou zelená vádí s palmami, znovu usínáme a za oknem jsou skály a hory pokryté sněhem. Probouzíme se na oběd a jsme v lese plném cedrů, vzduch je čistý a svěží. Dohadujeme s Ahmedem a za okny jsou zelené pláně s močály jak někde ve Skotsku. Dohodli jsme s Ahmedem a jsme ve Fezu. Jsme jak Alenka v říši divů. Tolik podob má Maroko při přejezdu z východu na západ na necelých 600km. Ještě je potřeba zmínit, že finální dohoda s Ahmedem znamenala, že Ahmed pojede do prdele o dva dny dřív a my mu dáme o 500Dhr míň. Překvapivě na to přistupuje. Asi taky pochopil Czech rules :-)!
Najít ubytko ve Fezu se ukazuje jako kritický podnik. Jsme unavení, nevyspalí, nemocní a tak každý krok navíc, prostoj mezi dveřmi a každé sundání baťohu, které je nutné udělat, když člověk shání někde ubytování je bráno s nevolí zejména našich nežnějších poloviček. Zvolený Dár, bych já sám v životě nevybral, ale cena byla minimální (100Dhr)a asi bych dopad stejně jako Ahmed, kdybych řekl, že jdeme hledat dál :-). Byli jsme však v centru a tak po krátkém vybalení a rozdělení postelí jsme vyrazili do města na obhlídku a večeři. Šli jsme na doporučení místních do restaurace Sekaya, která má sice krásnou vyhlídku na město, ale otřesnou kuchyni, takže asi tak.
Krok 10 - Kdo se ztratí nezlobí - dnešní den a noc zůstáváme na místě a máme za úkol objevovat krásy Fezu a nakoupit suvenýry. Musím napsat že lepší místo jsme si nemohli vybrat. Fez mě oslovil mnohem víc než Marakéš. Je mnohem divočejší, spletitější a zajímavější. Dopoledne jsme navštívili koželužny (nebo jak se to má správně nazvat). Cestu jsme našli snadno podle šipek. Na vhodnou vyhlídku jsme se nechali naverbovat místním borcem a byla to dobrá volba. Za 10Dhr na osobu jsme měli nádherný výhled ne všechny kádě a těsně pod náma dokonce dva borci ručně natírali kůže něčím žlutým, což možná byl šafrán.Borec sice trochu prudil a chtěl dvojnásobek, ale ... však víte!
Pak se nám povedlo dvakrát zabloudit. Jednou jsme dokonce došli nevědomky na stejné místo odkud jsme vyšli. Ani GPS nepomohla. Ty uličky jsou tak úzké a baráčky vysoké, že na signál není chvílema vůbec šance. Po obědě poblíž Bab Jelboud jdeme na kutě a přečkáváme na hoteliu největší vedra. Večer vyrážíme na královský palác - NO FOTO a do židovské čtvrti. Cestou do Melahu potkáváme neuvěřitelnej lokální trh se vším možným, hlavně s miliardou lidí a já se dostávám do zážitkové nirvány. Už jsem viděl trhy v Istanbulu, Chartúmu, Bangalore, Dháce nebo Dubaji, ale tohle bylo něco fantastickýho. Těch zvuků, těch vůní, těch lidí, těch věcí. Tam se dalo sehnat úplně všechno. Ve skrytu duše věřím, že třeba někde v rohovém stánku budou mít moje tričko, které jsem před 8 lety nechal v Zimbabwe místním klukům. Takový oběh věci v Africe určitě mají.
Nakupujeme cetky. Překvapivě nikdo moc nechce smlouvat. Už několkrát se nám stalo a to nejen ve Fezu, že místo smlouvání prostě řekli, že NE a kšeft prostě nebyl. Večer večeře na terase u brány do Mediny a stála zase za prd. Přijde mi že pokud má restaurace terasu, tak automaticky dělá horší jídlo.
Krok 11 - Hopsa hejsa do Lisanbonu - další transportní den před námi. Dnes máme za úkol se přepravit z Fezu do Casablanky na letiště a odtud do Lisabonu. Ráno vstáváme v 6 a jdeme na autobusák. Aoutobus jede v 7.30 a stojí 70Dhr + 5Dhr za naložení bagáže. Cesta do Casy trvá cca 5 hodin s jednou zastávkou v Rabatu. Končíme na autobusáku cca 3 km od nádraží Gare de Voayuer ze kterého jezdí vlak na letiště. Bolí nás prdele a tak jdeme pěšky. Není vedro, fouká vítr a tak cesta příjemně uběhla a my jsem pošetřili náš napnutý budget. Kupujeme lístky na vlak, který jezdí každou hodinu na letiště za 70Dhr a jedem dvě zastávky. Vlak na letišti končí takže no stress a za pár hodin padáme do postel v Lisabonu v hotelu Marriott.
Krok 12 - Pojďte s námi do Belléma - Pár hodin před odletem domů plánujeme další výlet po Lisabonu. Tentokrát do čtvrti Bellém. A i z této akce se nakonec stává adrenalinová šou, když veškerá doprava je díky nějakému citty běhu na pár hodin zavřená. Tím pádem jako vždy nestíháme, ale czech rules nakonec i trasu shuttle busu změní a vše dobře dopadlo.
Na Maroko nám zbylo spousta krásných vzpomínek a taky spousta fotek a až je upravíme budou k vidění tady.
1 komentář:
Tak tohle musel být super výlet. Četla jsem jedním dechem. MC
Okomentovat