čtvrtek 16. července 2009

Indonesie 2009

Jen co se za náma zavřely vrata trajektu přes La Manche a naše přeplněné Polo začalo ukrajovat první kilometry belgické dálnice, tak už jsme vymejšleli kam za sluncem. Bášovi ležela v hlavě Indonésie a protože Silva je pro každou srandu, tak jsme pět dní na to seděli v letadle Air China a letěli směr jihovýchodní Asie. Dvacetdva hodin v letadlech a letištních halách bylo tak akorát na to prostudovat LP Indonesia a vytvořit si averzi vúči čínským úředníkům a letuškám. Náš plán zněl jasně. Projet z Jakarty až na Bali a pak možná dál co čas a peníze dovolí. Aklimatizace proběhla na výbornou a náramně jí "napomohl" noční vlak z Jakarty do Yogjakarty, který nás dokonale vtáhl do ducha té pravé Asie. Po pár minutách jsme pochopili, že tady se nevyspíme a dalších jedenáct hodin jsme vytrvale odmítali prodavače všeho možnýho i nemožnýho, hudebníky, žebráky, travestity a tp. Ranní Yogja je překrásná, stejně jako ta odpolední, večerní a noční. Jeden den jsme věnovali prohlídce města, sultánově paláci, vodnímu paláci, ptačímu trhu. Ty úzké uličky, ta směs vúní, tlačenice na tržnicích, no prostě paráda. Druhý den sockou na Borobudur. Nej-budhistickou památku v jihovýchodní Asii. Paráda! Turistů jak mraky, ale všichni místní, kteří se s vámi chtějí za každou cenu vyfotit, takže prohlídka historické památky, tak získává nový nechtěný rozměr. Ale samotný Borobudur je nádherná stavba a určitě stojí za těch 6$ !studentského! vstupného. Touto cestou bychom chtěli poděkovat našim zdánlivě bezcenným kartičkám z Nottinghamské univerzity. V Indonesii fungovaly! A to nejen na Borobuduru, ale i na Prambannanu. Tentokrát hindu komplexu vzdáleného necelých 20km od Yogji. Motorkou cca čtyřicet minut jízdy v úžasném asijském dopravním chaosu. Prambaňák byl malinko pobořenej po zemětřesení, takže se do většiny svatyní nemohlo, ale místní si to vynahradili o to intenzivnějším focením s námi. Tak jsme utekli do toho nejvzdálenějšího paláce, kde přes roztržené kalhoty a několik nápisů HATI HATI! jsme si užili tu pravou budhistickou nirvanu. Po třech dnech ve městě vzhůru do přírody. N.P. Bromo-Tenger by se dal považovat za přírodní div světa, když je hezky a nebo máte trpělivost. A my měli oboje. Vychutnali jsme si všechno. Výhledy do krajiny i pohledy do "pekelné díry". Ostatně se podívejte na fotky z Pananjakan II a z Bromo kráteru. Za to Kawah Ijen je jako bohem zapomenuté místo. Stovky dělníků denně za rozbřesku vynášejí prázdné koše do kráteru Ijen aby tady téměř holýma rukama těžili síru a na vlastních zádech snesli dvakrát denně 75 až 110 kilo dolů do vesnice, kde ji za pár korun prodají. Horko, dřina, sirný pach, který leptá vše a kolem dokola úžasná příroda. Řeknu vám, životní zážitek. Pak opouštíme Jávu a plavíme se na Bali. Tam nás vítá spousta hinduistických chrámů a pro samé květinové oběti není na ulici kam šlápnout. Na Bali jsme to však rychle zabalili a pres Lombok jsme se vydali na pětidenní trip lodí až na nejvýchodnější bod naší výpravy, ostrov Flores. Na lodi jsme navštívili spoustu zapomenutých pláží a viděli úžasný život pod i nad hladinou. Málem nás snědly komodští draci a potkali jsme ty nejzajímavější lidi. Škoda, že jsme neměli víc času. Ostrov Flores určitě stál za důkladnější prozkoumání. Ale pět dní a nocí uplynulo jako voda a my jsme zase stáli na Bali. Rozhoupaní z lodi jsme se ještě tři dni houpali v bocích v rytmu Legong či Kečak mezi rýžovými políčky a nahaněči taxíků a hotelů.Ale čas naší dovolené se chýlil ke konci a prasečí chřipka si nás zákeřně našla kdesi na ulici a tak z plánovaného válení na plážích Kuty zbylo jen pár fotek a cesta domů byla obestřená strachem zda si nás lidově demokratičtí úředníci na letišti v Pekingu nenechají v karanténě. Nenechali a my jsme doma. Prohlížíme fotky a vzpomínáme na Indonésii. Indonésii špinavou, smradlavou, zkorumpovanou, ale zároveň panensky krásnou, divokou, plnou krás a dobrodružství. A o všechny tyhle zážitky bychom se chtěli podělit i s vámi a to na nějakém podzimním promítání.

Žádné komentáře: